Přepis neformálního setkání Gurudéva se žáky — o řádu existence, strachu a chamtivosti, síle, jež se řídí tím, čím jsme, a o tom, proč musíme napřed vystoupit sami ze sebe.
Svoboda začíná jednoduchostí
Gurudév na začátku připomíná, že každý člověk touží po svobodě. Samotné slovo „osvobození" zní krásně a každý by ho chtěl dosáhnout. Ve skutečnosti však záleží na tom, jaký člověk je.
Čím jednodušší člověk je, tím snadněji se uvolňuje ze svých pout. Čím složitější se stává, tím pevněji se do nich sám zaplétá.
Jedním z největších problémů nejsou pouze události, které jsme prožili, ale naše vzpomínky na ně. Paměť může člověku pomoci uspořádat život a může ho dokonce vést směrem k osvobození. Jiná vzpomínka se však může stát překážkou, která člověka od osvobození odvede.
Proto je třeba být pozorný a bdělý.
Gurudév upozorňuje na dvě základní síly, které člověka mohou odvést z cesty:
strach a chamtivost.
Chamtivost přitom nemusí znamenat pouze touhu po penězích nebo majetku. Člověk může být chamtivý dokonce i po samotném osvobození. I touha po duchovním výsledku se může stát dalším poutem.
Síla sama o sobě není pozitivní ani negativní
Jedním z hlavních bodů promluvy je pohled na sílu a energii.
Síla sama o sobě není podle Gurudéva ani negativní, ani pozitivní. Stává se tím, čím jsme my sami.
Pokud je člověk negativní, síla, kterou získává, jeho negativitu posiluje. Pokud je člověk pozitivní, stejná síla posiluje jeho pozitivitu.
Nejde tedy pouze o to, jakou sílu máme. Důležité je, kým jsme a jakým směrem tuto sílu používáme.
Tento princip se podle Gurudéva vztahuje i k samotnému uspořádání existence. Existuje určitý řád, který není třeba neustále měnit. Slunce vychází a zapadá, střídá se den a noc, voda proudí, existují lesy, hory, oceány, vzduch i život.
Když člověk tento řád respektuje, život se stává jednodušším. Když jej začne narušovat, vznikají důsledky.
Když člověk zapomene, že je součástí přírody
Velká část promluvy se dotýká vztahu člověka k Zemi.
Člověk začal považovat svět za něco, co mu bylo vytvořeno k užívání. Bere ropu, uhlí a další nerosty ze země, kácí lesy, mění hory, zasahuje do vody a atmosféry a vytváří stále složitější systém vlastního využívání přírody.
Problém podle Gurudéva začíná ve chvíli, kdy člověk zapomene na jednu jednoduchou skutečnost:
I člověk je součástí této existence.
Stejně jako uhlí, ropa, hory, lesy, voda, zvířata a rostliny jsme součástí jednoho celku.
Pokud tedy člověk ničí část tohoto celku, ničí zároveň prostředí, jehož je sám součástí.
Gurudév tento proces popisuje nejen ve fyzické rovině. To, co se děje ve „hrubém" světě, se podle něj promítá také do světa jemného. A právě jemný svět je tím, co se následně snaží narušený řád znovu vyvážit.
To, co člověk následně vnímá jako katastrofu, může být z tohoto pohledu důsledkem předchozího narušení rovnováhy.
Povodně, zemětřesení, sesuvy, tání ledovců a další události jsou v této logice projevy procesu, který vrací narušenou rovnováhu zpět k řádu.
Největší neklid vytváří člověk
Gurudév připomíná jednoduchý obraz přírody.
Lev uloví kořist. Pták sezobe několik zrnek. Slon sní potravu, kterou potřebuje. Člověk však často bere mnohem více, než potřebuje.
Kdyby člověk chtěl využít přírodu pouze pro skutečné potřeby svého života, mnoho věcí by bylo jednoduchých.
Jenže člověk chce nahromadit tolik, aby mohl dlouho sedět a užívat toho, co získal.
A tato soutěž nemá konce.
„Jednoho dne se z této soutěže musíme dostat ven, abychom ji vůbec dokázali uvidět."
Dokud jsme uvnitř závodu, nedokážeme jeho mechanismus správně posoudit.
Je to podobné jako ve vlaku. Když sedíme uvnitř, rychlost vlaku téměř nevnímáme. Když stojíme na nádraží a vlak kolem nás projede, jeho rychlost vidíme okamžitě.
Stejně tak je potřeba vystoupit z vlastního závodu a začít jej pozorovat.
Nejprve je třeba vystoupit sám
Podle Gurudéva nemůžeme změnit svět tím, že budeme pouze požadovat změnu ostatních.
První krok musí udělat člověk sám.
Když se člověk začne měnit, lidé kolem něj si toho všimnou. Vzniká v nich nový obraz a mohou začít jeho cestu následovat.
Proto není hlavním úkolem přesvědčovat ostatní, ale vystoupit ze závodu nejprve sám.
K tomu vede dṛṣṭā bhāva — postoj pozorovatele — a sākṣī bhāva — postoj svědka.
Člověk postupně přestává žít pouze v postoji „já jsem to udělal", „já jsem to vytvořil", „já jsem to zařídil". Začíná se na sebe a své jednání dívat z odstupu.
A právě tento odstup otevírá prostor pro hlubší meditaci.
Šiva a Šakti: řád a jeho činnost
V jedné části rozhovoru došlo během přepisu k důležitému upřesnění.
Gurudév opravil formulaci, která zazněla během shrnutí:
Šiva je řád — व्यवस्था. Šakti je व्यवस्थापक — ta, která tento řád uvádí do činnosti.
Řád sám o sobě je nehybný. To, co jej narušuje, aktivuje sílu, která jej znovu uspořádává.
Když člověk vytvoří neřád, systém se jej nakonec pokusí vrátit do rovnováhy.
Člověk pak může tuto zkušenost nazývat bouří, katastrofou, krizí nebo dokonce pralajou.
Z pohledu řádu je však podstatné něco jiného:
krizi jsme vytvořili my; řád pouze vykonává svou funkci.
Síla se nezastaví proto, že člověk trpí. Pokračuje, dokud se neřád znovu nestane řádem.
Problém není tam, kde ho hledáme
Velmi důležitá část promluvy se týká samotného problému.
Člověk často chce okamžitě řešení. Nechce se příliš zabývat tím, co problém skutečně způsobilo.
Jenže bez správné diagnózy nemůže být správná ani léčba.
Stejně jako u nemoci je třeba nejprve zjistit, co se skutečně děje.
Gurudév to vztahuje přímo na náš vlastní život:
Často hledáme příčinu svých problémů venku. Obviňujeme rodinu, společnost, jiné lidi nebo okolnosti. Kdybychom se však podívali skutečně hluboko dovnitř, mohli bychom objevit, že část problému vytváříme sami.
A právě zde začíná být diagnóza nepříjemná.
Jakmile člověk skutečně uvidí vlastní podíl, už není tak snadné ukázat prstem na někoho jiného.
Proto se často snažíme přeskočit diagnózu a rovnou hledáme řešení.
Nejprve je ale třeba správně pochopit problém.
Pokud je diagnóza úplná, může být úplné i řešení.
Naslouchat, potom rozjímat
Gurudév během setkání vysvětluje také rozdíl mezi nasloucháním a přemýšlením.
Když skutečně nasloucháme, nemáme současně vytvářet vlastní komentář.
Nejprve máme pouze poslouchat — jako by se z nás stal zapisovač, který přijímá každé slovo.
Teprve když naslouchání skončí, přichází manana — rozjímání a hlubší promýšlení toho, co jsme slyšeli.
Z tohoto procesu může následně vzniknout přijetí a vlastní pochopení.
To je důležité i pro duchovní cestu. Nejde o to pouze slyšet nějakou myšlenku a okamžitě ji přijmout jako pravdu. Je třeba ji vzít dovnitř, pozorovat ji a zjistit, co znamená v našem vlastním životě.
Současnost místo minulosti a budoucnosti
Gurudév také připomíná, že během skutečného naslouchání člověk není ani v minulosti, ani v budoucnosti.
Je v přítomném okamžiku.
Čím blíže jsme řádu, tím uspořádanější jsme. Čím více se od jeho středu vzdalujeme, tím více se v nás objevuje neřád.
Sádhana je jedním ze způsobů, jak se znovu přiblížit.
Sádhana znamená rovnováhu
Slovo sādhanā Gurudév vysvětluje jako proces ustavování rovnováhy.
Ani jedna miska vah nemá být výše a druhá níže.
Jde o schopnost dívat se na věci samyak dṛṣṭi — správným, vyváženým pohledem.
Proto nestačí pouze meditovat. Je třeba také „dávat pozor" — pozorovat svůj život, své jednání, své okolí, vztah k přírodě i své vlastní motivace.
Dávat pozor je stejně důležité jako meditovat.
Pravidelná sádhana se proto podle Gurudéva nemá stát něčím mimořádným, co člověk občas udělá. Má se stát součástí každodenního života, podobně jako jídlo, pití nebo jiné běžné činnosti.
I deset minut pravidelné praxe má svůj význam.
Odpověď není vždy venku
Člověk má často mnoho otázek a očekává, že mu na ně odpoví někdo jiný.
Gurudév však říká, že odpovědi jsou nakonec uvnitř člověka.
Úkolem velkých učitelů není vytvořit odpověď místo nás. Jejich úkolem je seznámit nás s odpovědí, která už v nás existuje.
Jakmile očekáváme odpověď pouze zvenčí, může vzniknout rozpor. Naše vnitřní odpověď se totiž nemusí shodovat s odpovědí, kterou dostaneme od druhého člověka.
Proto je třeba hledat hluboko uvnitř.
Cesta však nevede přes neustálé přemýšlení. Vede přes pozorování, sádhanu a schopnost stát se svědkem vlastního života.
Změna začíná soucitem
Na konci promluvy se téma vrací od jednotlivce zpět k celku.
Každý člověk chce být zdravý, šťastný a žít v klidu. Nikdo nechce být trvale obtěžován ani působit utrpení druhým.
Pokud se člověku nedaří takto žít, je možné se na něj dívat dvěma způsoby.
Můžeme vůči němu cítit negativitu.
Nebo můžeme cítit soucit.
Soucit zde neznamená pouze litovat druhého člověka. Znamená přát mu, aby se také dostal do stavu, ve kterém může žít lépe.
Pomoci člověku, který není naší rodinou ani přítelem, ukázat mu cestu, představit mu možnost sádhany a pomoci mu pochopit něco, co jsme sami pochopili — to Gurudév označuje za skutečně hodnotný čin.
A právě zde se podle něj ukazuje, že se člověk začíná vzdalovat strachu, chamtivosti a negativitě.
Všechno je propojené
Naše dýchání je propojené s atmosférou. To, co jeden člověk vydává, může přijmout jiný. Voda, vzduch, půda, rostliny, zvířata a lidé nejsou oddělené světy.
Jsou součástí jednoho systému.
Proto nelze dlouhodobě oddělit „můj život" od života celku.
Skutečná změna začíná ve chvíli, kdy člověk začne vidět sebe v existenci a existenci v sobě.
Nejprve pozorovat. Potom změnit.
Celá promluva se nakonec vrací k jednoduchému principu.
Nemusíme začít změnou světa.
Musíme začít tím, že se podíváme na sebe.
Co ve mně vytváří strach?
Co ve mně vytváří chamtivost?
Jaké vzpomínky mě drží?
Kde vytvářím neřád?
Co ve svém životě nechci skutečně vidět?
A dokážu se na to podívat bez toho, abych okamžitě hledal viníka někde venku?
Teprve když se člověk dokáže od vlastního závodu trochu vzdálit, může skutečně vidět, v čem závod spočívá.
A když jej začne vidět, může jej také začít opouštět.
Sádhana není útěk ze života. Je to návrat k rovnováze.
A návrat k rovnováze začíná jediným krokem:
uvidět věci takové, jaké skutečně jsou.